Arsa. Česká verze (traducido al checo)

tarsa_01

Napsal: Carlos Sepúlveda / Přeložila: Helena Bezděková

 

Byla jednou jedna krásná země, kde se příjemně žilo: slunce hřálo po většinu roku, vzduch byl čistý a třpytivý, úrodná zem byla plná rostlinstva a rozličných zvířa. Ve svých vesnicích a městech žili po dlouhé věky různí lidé, kteří, přestože se jim ne vždycky všechno dařilo, si nakonec našli způsob života podle svého gusta. Této kouzelné zemi se dnes říká Andalúzie.

Náš příběh začíná jednoho jarního odpoledne na břehu jedné klidné, široké řeky. Poblíž ní rostly topoly, oleandry, vrby a rákosí a o kousek dál se nacházel les se stromy mnoha druhů: piniemi, duby a olivovníky. Vedle nich kvetly keře. V zimě, která byla studená a deštivá, se k sobě rostliny krčily, aby ji překonaly co nejlépe. Ale teď oslavovaly příchod slunce, které je přimělo rozvinout křehké stonky, nové lístky a květy všech představitelných vůní a barev. Včely se mohly zbláznit radostí, že si mohou vybrat, zda budou pít nektar z ohromných keřů rozmarýnu, fenyklu, tymiánu či majoránky. Zaječice se vydala se svýmu šesti malými zajíčky na procházku a ptáci pěli z plných plic, volajíce jeden na druhého novinky toho odpoledne. A tak činili všichni tvorové, kteří obývali lesík, včetně ryb v řece, které skákaly a také slavily.
Po cestě blízko řeky se přibližovala prapodivná skupina lidí. Jejich oblečení hýřilo barvami, někteří cestovali na koních, jiní ve vozech. Užívali si toho odpoledne své cesty tak, že zvuk kroků zvířat a vrzání vozů se spojovalo v píseň, na níž se podíleli i ptáci, kteří vykukovali, aby se na ně mohli podívat. Zpívaly ženy kojící děti, zpívaly děti, zpívali dospělí i ti nejstarší, kteří byli nazýváni stařešinové a s nimiž se radili vždy, když bylo třeba rozhodnout něco důležitého.

Když přišli na rozcestí, zastavili se a přemýšleli, kudy se vydat. Cesta, na níž stáli, vedla k vesnici, kde mohli směnit za jídlo to, co získali na své dlouhé cestě: látky, hrnce, koření, cetky a šperky nebo to, co sami dělali, třeba za košíky, které zručně pletla jedna z rodin. Kdyby lidé z vesnice chtěli znát svoji budoucnost, cestovala s nimi jedna stará žena, která uměla číst z ruky a vezla nápoje lásky a lektvary k utěšení všech trápení, i bolestí srdce. Ve skupině byli také muži, kteří rozumněli zvířatům, jakoby to byli lidé, jiní zas uměli okovat koně, byli tam i muzikanti a tanečníci, kteří uměli rozproudit každou oslavu.
arbol_a4
Druhá cesta vedla ke břehu řeky, o němž jsem vyprávěl před chvílí. Tam by se mohli utábořit, vyprat prádlo, dát zvířatům pít, opravit jeden z vozů, který měl děravou střechu… Zkrátka odpočinout si a užít si to krásné odpoledne. Jako vždy, když nevěděli, co dělat, poradili se se stařešiny.

Stařešinové pěknou chvíli uvažovali: na jednu stranu cestou viděli mnoho zahrad s ovocnými stromy, z čehož usoudili, že ve vesnici byl dobrý trh, kde by mohli získat zásoby. Na druhou stranu někdo si myslel, že bude lepší být prozíravý a poslat do vesnice další den jen malou skupinu, která by zjistila, jací tam žijí lidé. Ostatně nikoho tam neznali a přestože už nějakou dobu neměli problémy, nikdo nezapomněl, že na své dlouhé cestě nebyli na některých místech dobře přijati.

V tu chvíli se objevil na křižovatce jakýsi podivný člověk. I když neznali jeho jazyk, pomocí gest, společných slov a hlavně díky velkým sympatiím si okamžitě porozuměli. Pověděli mu, že jim říkají cikáni a že nevědí, kudy se dát. On jim zas s uchvacujícím úsměvem řekl, že je trubadúr. Tohle slovo dosud neslyšeli, ale asi to znamenalo, že skládá básně a zpívá romance, seguidillas a všechno, co se cestou naučil. Přišel ze severu a také nemá stálý domov, nýbrž chodí od jednoho místa k druhému a dává své umění za to, co mu lidé mohou nabídnout.

Rozcestí jsou vždy zvláštní místa a přinášejí příležitost k setkáním s dalšími lidmi, kteří se na nějakou dobu stanou společníky na cestě. A to se stalo s trubadúrem. Moc je zaujal jeho nástroj zvaný loutna, její zvuk se všem líbil. Trubadúr se nabídl všem, kdo chtěli, že je naučí brnkat na struny a přednesl jim báseň, která zněla asi takto:

Nikoli dojíti do cíle
Leč to nejlepší z cesty
Je vychutnat si každý krok


Líbilo se jim to tolik, že v tom spatřili znamení napovídající, co mají udělat: toho odpoledne se utábořili u řeky a vychutnávali si nádherných věcí, které jim nabídla cesta. Pozvali také trubadúra, aby s nimi zůstal a strávil noc.
Odpoledne uteklo stejně vesele, jako začalo a vše se zdálo jakoby připravené k jejich potěše. Někteří se v klidu věnovali práci, někdo hrál, někdo se učil na loutnu a jiný skládal básně… Stejně jako skupinka zvědavých dívek, které se bavily s trubadúrem a skládaly básně ve smyšleném jazyce, napůl ze slov z různých jazyků a napůl z gest. Jakoby se toho jásotu účastnily i vlny na řece. Když se setmělo, jejich šum, spolu s houpajícími se stromy, zpíval píseň, jež ukolébala ty nejmenší.

Následujícího dne se brzy ráno vydala skupinka cikánů do vesnice, aby zjistili, jak budou přijati. Před polednem se vrátili s čerstvými zprávami: spřátelili se se dvěma skupinami lidí. Jedni byli zemědělci, které určitě museli okouzlit, jelikož po tak krátké době, co se seznámili, jim nabídli přístřeší. Zdá se, že staré náboženství, které jim předali jejich otcové, jim přikazovalo pohostinnost. Svěřili se, že jim vládci zakázali vyznávat víru, které říkají Islám, ale oni v tajnosti udržují dál své náboženství a další krásné zvyky. Například tančí posvátné tance, při nichž ze středu těla vzniká vlnivý pohyb; jejich písně vychází z hloubi těla, hlas stoupá, kroutí se a poskakuje ve všech částech těla, dokud nevyjde u úst a nepromění se ve zvuk duše. Tolik se sblížili, že se dohodli, že se setkají ještě toho dne u řeky, poněvadž stejně musí jít k břehu řeky otevřít kanály, které zavlažují jejich půdu.

Ve vesnici poznali i další skupinu: říkali jim židé a ti jim znovu pověděli, že přestože jsou místní lidé přívětiví a pohostinní, přijeli nějací páni, kteří nechtějí lidem dovolit dělat si věci po svém, ale musí přijmout zvyky, které jim vnucují. Právě tato skupina židů uvažovala, že později tajně odejdou k řece. Chtěli oslavit spojení jedněch zamilovaných ze své komunity tak, jako to už dělávali odpradávna.

Poté, co se stařešinové doslechli o pánech, pomysleli si, že nejlepší bude ponechat tábořiště u řeky a dělat malé výpravy do vesnice, kde co nejnenápadněji smění své věci.

Tak jako předchozí odpoledne bylo pokojné a veselé, to dnešní se zdálo být rušnější. Po chvíli přišli zemědělci ve svých turbanech a jemných róbách. Přišli s nákladem zeleniny, ovoce a sladkostí. Protože také nerozuměli jejich jazyku, věnovali pěknou chvilku na to, aby se naučili slova, která je nejvíce zajímala, hlavně ta, kterými se nazývaly krásné věci. Moc hezky si užili slova, které znělo něco jako “¡ARSA!” a provázeli je velice legračními a vřelými gesty.
lagrima_a4
O něco později přišli židé, ale drželi se opodál. Vypadali vážně a bylo poznat, že jsou moc smutní, že se musejí schovávat, aby mohli oslavit něco tak krásného jako je láska. Dlouho naříkali a utěšovali se z těch i oněch trápení, která poslední dobou prožili. Ne náhodou přišli k břehu řeky. Na tomto místě slzy odnese proud, a tak zmizí i zármutek.

Ale zatímco židé připravovali slavnost, začali se přibližovat. Nejprve požádali cikány o půjčení náčiní na přípravu ohně. Děti si hned začaly hrát společně. Nakonec spolu všichni obdivovali květiny a šáchor na místě, kde zamilovaní prohlásí, že chtějí spojit své životy. A tak pokud nás strach nezaslepí, brzy zjistíme, že všechny skupiny lidí mají různé způsoby, ale stejnou potřebu podpory a lásky.

Nikdy písně nezněly krásněji než na tom místě, kde Příroda vytváří neopakovatelný sbor. A když se při té vší slavnostní vážnosti objevila melancholie, všechno se změnilo, jakmile někdo vykřikl: “Arsa!” V tu chvíli vzali zamilované a vyzdvihli si je na ramena. Vypuklo veselí, dávali se do zpěvu, blahopřáli si a objímali se.

V tu chvíli pluli po řece rybáři, kteří se pomalu přibližovali ke břehu. Židé je znali: byli to křesťané z vesnice a měli strach, že by je mohli udat pánům, kteří zakazovali celou oslavu, jež nebyla podle jejich představ. Pocítili nedůvěru a strach a zdálo se, že slavnost je u konce. Mraky dokonce zakryly slunce, které doteď hladilo všechny, kteří byli pod jeho pláštěm. Avšak když rybáři začali z lodí vykládat bedny s rybami a nabídli je, aby doplnili hostinu, pochopili, že nemají v úmyslu to, co předpokládali.
novios_a4
Kdosi vykřikl “Arsa!” a večírek pokračoval. Ti, co měli na ramenou mladé zamilované, je nosili tam a zase zpátky deštěm z květin, a přitom skákali a tančili v rytmu muziky.

Dovedete si představit, že taková sešlost trvala moc, moc dlouho. Pokud jsou lidská setkání magická, to, které se odehrálo toho jara, bylo velice zvláštní: mělo Duende, kouzlo, které přimělo všechny vydat ze sebe to nejlepší, aby vstoupili do harmonie s ostatními.

Kouzlo Duende bylo neviditelné, ale nikdo nepochyboval o tom, kdy se objevilo. Bylo ho poznat v písních i v běžné práci: v nošení dříví na oheň, v přípravě jídla… Ať už byla jakkoli těžká, proměnila se ve hru, jakmile někdo řekl magické slovo: “Arsa!”ninos_a4
Rozsvěcely se první ohně a nikdo neví, odkud, začaly se objevovat nástroje, aby mohla hudba pokračovat: flétny, píšťaly, loutny, činelky… Tento proud zvuku se proměnil v hustou síť neviditelných vláken, která je spojovala, vytvářela bratrství mezi neznámými, která měnila každou práci a vše, co chtěli sdělit, v píseň. Bylo třeba používat každou chvíli gesta, protože všichni mluvili divnými jazykem.

K jídlu se všichni shromáždili ve velkém kruhu. Protože už začala padat rosa, muslimové doprovázeli své písně tleskáním a uprostřed kruhu tančili své posvátné tance. Zbytek je doprovázel nástroji, sborovým zpěvem a tleskáním. Potom se uprostřed kruhu shromáždili cikáni. Někteří tančili jako koně, tanečníci představovali své bohy a hudebníci plnili noc smíchem, když tančili, a přitom legračně skákali a dělali překvapivé pohyby. Židé se shromáždili stejně jako stařešinové a dělali spolu pomalé, majestátní pohyby, z nichž vyzařovala moudrost. Do kruhu vstupovali jedni, pak druzí, hudba hrála. Rybáři tančili, jakoby pořád stáli ve svých loďkách. Trubadúr přednesl krásnou báseň o tom, že kromě dění v kruhu i stromy a keře tančí osvětleny ohněm a kývajíce se ve větru.
abuelos_a4
Nemyslete si, že všechno byla jen radost. Nastalo mnoho okamžiků, kdy se znovu objevil smutek. A tak jej nechávali být, aby jej mohli utěšit a dovolit slzám, aby je odnesla řeka, dokud někdo nevykřikl “Arsa!” a smutek se neproměnil v něco jiného. Tehdy byla zřejmá přítomnost Duende, protože i ty nevíce ochromující pocity se proměňovaly.
musicos_a4K lesu se přiblížila ve skrytu skupinka. Byli na útěku z jednoho města, kde měli být prodáni do otroctví. Temnota a tmavá pleť jim pomáhaly k tomu, aby byli blízko oslavy, aniž by byli spatřeni. Moc se báli a už dlouho nevzali do úst, a tak dlouho pozorovali to podivné shromáždění. Nakonec se dva z nich rozhodli, že se ukáží. Byli přijati s pohostinností, a tak i ti zbývající opatrně opustili svou skrýš. Jenže i když jim nabídli jídlo, stále byli vystrašení. Postupně se začali cítit částí sítě, která spojovala všechny, kteří oslavovali toto setkání. Když se měli představit, jejich těla stále jevila známky strachu. Hudba zněla také strašidelně. Všichni přítomní postupně ustrnuli, protože strach je nejvíce nakažlivý pocit. Ztichli, když si uvědomili, že koneckonců všichni byli nějakým způsobem pronásledováni a nikdo jim nedovoloval být takoví, jací chtěli. Každou chvíli mohli být objeveni, potrestáni a zotročeni pány, kteří chtějí, aby všechno mělo stejnou barvu.

Někdo nesměle řekl “ARSA!” a najednou pochopili, že neviditelná vlákna, která je spojovala, se proměnila v hustou síť, také neviditelnou, která je chránila. A tak černoši začali se svou muzikou. Dupali do země, rukama si pleskali po těle a do všeho kolem: do dutého stromu, do prázdých beden od ryb, tloukli o sebe kameny… A tak tančili a hráli svým smutkům, vzpomínkám i smíchu.

Od strachu přešli taky ke hněvu a každý, kdo vyšel tančit, zuřivě dupal do země. Určitě se nebudete divit, že nejrozzlobenější byly stromy, které, jelikož nemají nohy, mocně třásly větvemi vzpomínajíce, jak je lidé řezali a ošklivě s nimi zacházeli.

Přestože zamilovaní, kvůli nimž uspořádali oslavu, se už uložili ke spánku, shromáždění pokračovalo. Někteří tančili na svých místech a hýbali přitom rukama, aby ukázali, že jsou také zamilovaní… nebo že by chtěli být. Vše doprovázela hudba, každý hrál na to, co měl: flétny, bubínky, tamburíny, strunné nástroje. Duende způsobilo, že každý dával ze sebe to nejlepší a přál si, aby byl s ostatními v souladu.

Přišel den, někteří spali, jiní ne a vždy, když se setkali, pečlivě se slaďovali. Zdálo se, že to nikdy neskončí, protože nastal okamžik, kdy nikdo už nezpíval a netančil tak, jako dřív, ale jeho pohyby byly ty, které viděl u ostatních. Vytvořili jazyk, kterému rozumněli všichni.

***

Sešlost trvala několik dní a stále bylo co jíst, co pít, co tančit, protože Duende vše proměnilo v tanec, melodii a rytmus, v čisté pocity a v síť vláken, která se čím dál víc utužovala.

Když se postupně rozcházeli, byli si jistí, že vazby, jež je spojily, je přimějí vrátit se a znovu se sejít. A že se vždy mohou dorozumět tím novým jazykem, který vytvořili. Stali se z nich něco jako bratři a sestry.

A tak to bylo. Příštího jara se objevili skoro všichni, kteří se zúčastnili toho setkání. Na místo těch, kteří chyběli, přišli jiní, kteří je znali, a protože se naučili jazyk, kterému všichni rozumněli, vyprávěli, co se s nimi stalo.

Další jaro se stalo totéž. A další a také to, které přišlo po něm… Vždy stejným způsobem, i když se děly různé věci: lidé se měnili, přicházely děti a děti jejich dětí. Vylévali si svá srdce, tu přinesli neznámou píseň, tu překvapivou historku… Nikdy nezapomněli, že slzy, které odnáší proud, tvoří oceán slaných vod. Věděli to, neboť si byli jisti, že po řece dopluli až k němu a ještě dál, že se po měsících plavby dostali až na druhý břeh nekonečného moře.

Po té, co se rozdělili, si každá skupina vyvolávala Duende kouzelným slovem… “ARSA!” a dalšími, která objevili. A tak se to mohlo dít i během roku: u tohoto a u mnoha dalších břehů, v dalších lesích, vždy, když dělali oheň, když jedli ze společného hrnce nebo když chtěli poslat své slzy s proudem do temného moře. Také na poli, když sbírali úrodu, v kovářských dílnách, v dolech, doma, na ulicích, v hostincích, v divadlech, na festivalech, v barech a vůbec všude a za všech představitelných okolností.

Jazyk, který vytvořili, aby si mnoho různých lidí porozumělo, pojmenovali Flamenco a dodnes ho můžeme najít na mnoha místech, dokonce i ve škole. A dodnes můžeme vyvolat Duende, aby se znovu objevilo, když od srdce řekneme kouzelná slova, jako to, které zní “ARSA!”.




KONEC



Autor velice děkuje Juanovi Vergillos a Marise Sepúlveda za jejich hodnotné připomínky a podporu při psaní tohoto příběhu.

 

A %d blogueros les gusta esto: