Federico a jeho přátelé

federico
 

Napsal: Carlos Sepúlveda
Přeložila: Helena Bezděková
 

            Byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Federico. Měl jedno kouzelné tajemství: uměl si získat mnoho, mnoho přátel.

            Narodil se ve Fuente Vaqueros*, vesničce u Granady. Měl dva sourozence Francisca* a Conchu* a spoustu bratranců a sestřenic. Jeho otec se také jmenoval Federico a byl jedním z nejbohatších rolníků v kraji. Vicenta, jeho matka, byla učitelka.

Již od útlého dětství se Federico musel učit, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. Když se narodil, jeho matka moc onemocněla, a tak ho musela kojit jiná žena, která mu byla druhou matkou.

            Potkala ho ještě jedna věc: narodil se s plochými chodidly a s jednou nohou kratší. Začal chodit ve čtyřech letech a nikdy se nenaučil běhat. A protože musel sedět jako pecka, s oblibou všechno pozoroval. Měl velikou fantazii.

A hle, otevřela se další dvířka! Jelikož jeho vesnice bylo překrásné místo s mnoha stromy a vodou, kam jen oko dohlédlo.

 O něco později vesnici navštívilo loutkové divadlo a to se mu moc líbilo! A tak začal organizovat divadelní představení. Tohle byla jedna z her, která ho neopustila ani v dospělosti.

Další z her, které měl nejraději, bylo provozování hudby. Jeho teta a matka ho naučily zpívat a se svými bratranci a sestřenicemi zpívali a hráli na kytaru. A tak, přestože byl trochu bojácný, Federico byl velice milovaným dítětem.

Jeho další zábavou bylo předčítání ostatním členům rodiny a lidem při práci.

Ve škole se moc nudil, ale díky svým zábavám měl spoustu přátel.

 

            Měl ve vesnici moc rád některé lidi. Mnozí z nich byli z velice skromných poměrů. Federico vždycky bránil ty nejchudší a vždy dělal všechno pro to, aby si byli všichni rovni.

 

 GRANADA

Přišel den, kdy Federico musel Fuente Vaqueros opustit. Odstěhoval se se svými rodiči a sourozenci do jednoho malého města, do Granady.

Mohlo by se zdát, že s příchodem do města pro Federica skončilo vše, co měl kdy rád. Ale to se nestalo. Když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. Byla tam spousta nádherných věcí, pro které mělo smysl se zastavit a tiše se koukat. A ve chvílích, kdy se Federicovi stýskalo po všem, co zanechal na vesnici, se věnoval svým nejoblíbenějším hrám.

            Díky hudbě si připadal, jakoby se vznášel. Měl učitele piana, který ho velmi povzbuzoval. A tak Federico začal vymýšlet své vlastní písně.

            Když profesor zemřel, otevřela se mu další dvířa a naučil se všechny populární písně, které poslouchal, i ty, které si prozpěvovaly děti.

 

A také se mu otevřela brána poezie. Po jedné cestě začal psát a psát a než se naděl, napsal svou první knížku “Dojmy a krajiny“.

            Federico objevil něco opravdu důležitého: umění působilo jako kouzelný kočár, který vás všude donese. Když mu chyběli jeho milovaní, hudba mu pomohla vybavit si je a připadal si, jakoby tam byli s ním. Když chtěl vyjádřit, co cítí, hudba mu to umožnila a za chviličku mu všichni, kdo naslouchali, rozuměli. Jeho texty dosahovaly až k lidem, kteří neznali místa, o nichž psal. Jeho obrazy vypadaly, jakoby ještě byl na vesnici. Co tomu říkáte? A to ještě není to nejlepší. Federico poznal své velké kouzelné tajemství. Nejen že ho čím dál víc bavilo psát, hrát, zpívat a malovat. Ale přátel pokaždé přibývalo. Protože když lidé předávají své hluboké pocity, jsme si blíž. Je to, jakoby nás spojovalo vlákno a stáváme se přáteli.

Dovedete si představit, co se stalo s Federicovou knihou: získal s ní nové přátele.

            V Granadě měl skupinu přátel, kteří si říkali El Rinconcillo*. Byli velmi tvořiví a trochu blázniví. Díky umění se zrodilo mnoho přátelství. A pokud mohli, vždy se podporovali.

Při své další cestě poznal velkého básníka Antonia Machada*. Recitovali spolu básně, Federico hrál na klavír a zpíval. Úžasné bylo, že se mohli bavit svým uměním a vyjadřovat všechny své pocity.

Federico už dlouhou dobu obdivoval hudbu Manuela de Falla*. Seznámil se s ním a spřátelili se. Strávil s ním mnoho času v rozpravách. Bylo to úžasné! Zjistili, že mají mnoho společného: oba zbožňovali populární hudbu.

            Federico zastával názor, že nemůžeme říkat, že nějaké umělecké dílo je “dobré” nebo “špatné”, nýbrž jestli se nám zdá, že vzniklo od srdce.

 

Ale nemyslete si, že bylo vždycky snadné jednat od srdce. Jsou lidé, kteří se bojí cítit lásku, a co hůř, netolerují žádný opravdový projev, žádný volný a přirozený pohyb…a tak se změní v zapšklouny*. Takoví lidé jsou nebezpeční a je třeba se jim postavit.

 

MADRID

Federico odešel studovat do Madridu. Poznal tam místo, kde žili mladíci, kteří chtěli sdílet svou moudrost a uchovat si vnitřní dítě lačnící po učení. Byla to studentská kolej.

Pokaždé, když k tomu byla na koleji příležitost, recitovali to, co napsali, Federico hrál na piano a zpíval, zatímco ostatní naslouchali a tančili. A tím se jejich vztahy čím dál víc utužovaly.

Také poznal skupinu umělců, jež zastávala velice moderní myšlenky. Naučili se to, co v Paříži objevili Picasso a další umělci. Všechny ty novinky se Federico snažil vtělit do své poezie. Poznal tam také Pepína Bello* a Buñuela, jehož tvář nakonec vypadala jako „un buñuelo“ (smažená ryba*). Byl totiž docela krutý.

 Federico měl přátel víc a víc. V čem spočívalo Federicovo tajemství, jak je získat? Ta receptura měla dvě složky:

Na jednu stranu byl Federico velice otevřený člověk. Jakmile viděl, že nemá před sebou nějakého zapšklouna, nadšeně hovořil o všech těch věcech, které ho vždy bavilo bedlivě pozorovat. Dokázal najít na každém člověku to nejlepší a upřímně mluvil o svých pocitech. Když se chováme svobodně a upřímně, dovolujeme ostatním, aby byli také takoví.

Druhou část toho kouzelného receptu už znáte: Federico miloval, když si mohl hrát s uměním. Nenechával si ho pro sebe, nýbrž je snadno sdílel. A tak, když se vyjadřujeme skrze umění, dokážeme sdělit pocity tak silně a opravdově, že se to jeví druhým krásné. Vězte, že všechny pocity jsou pěkné, pokud je vyjadřujeme upřímně. A to i v případě, že se chováme jako zapšklouni, když jsme schopní ukázat, že v hloubi duše jsme zranění a bojíme se.


KONKURZ       

Ale rodiče Federicovi říkali, aby pomýšlel na to, jak se uživí, a kárali ho v dopisech, protože se moc neučil a pořád psal. A tak se za trest musel vrátit do Granady.

Jenže pokaždé se otevřou nové dveře. Se svým přítelem Manuelem de Falla ho napadlo zorganizovat soutěž ve flamenkovém zpěvu. Takto umožnili spoustě lidem, aby poznali a ocenili ji tak, jak si zasloužila.

Vždy, když pomůžeme ostatním, nakonec pomáháme také sami sobě. A tak se Federico naučil mnohé od umělců, příznivců flamenka a cikánů.

Všiml si, že zpěvák je jako mág, jež umí sjednotit pocity lidí, kteří mu naslouchají, své vlastní i pocity mnoha, kteří, přestože nejsou přítomni, je velmi silně pociťovali. Zpěvák emoce vstřebá a díky duende, zvláštnímu rozpoložení pocitů, těla i ducha, je smíchá ve svém nitru a nechá vyjít skrze zpěv.

Konkurz měl velký úspěch. A víte, kdo vyhrál? Jeden stařeček, kterému cesta  do Granady po svých trvala několik dní. Byl to El Tenazas*, zpěvák, na kterého téměř zapomněli. A také jedno dítě. Říkali mu Manolo Caracol*.


MADRID S DALÍM

 Nakonec Federico dokončil svá studia díky rodičům, kteří mu pomohli strávit nějaký čas v Madridu na koleji. Uplynul již víc jak rok, co tam nebyl a, jak očekával, jeho přátelé ho přijali velice dobře.

Ve Federicově srdci se stalo něco zvláštního: zamiloval se do jednoho malíře, který žil také na koleji, do Salvadora Dalího. Už dlouhou dobu si všímal, že přestože znal spoustu žen, cítil k nim pouze přátelství. To ho velice mátlo a začínal pochybovat o svých pocitech. Ale co se týkalo Dalího, nebylo pochyb: zamiloval se!

Dalí se hned přidal do skupiny Federica, Buñuela a Pepína Bella a stali se nerozlučnými přáteli. Dobře, dobře…mohl bych vám vyprávět o tisících zábavných událostech, které uspořádala tato čtveřice přátel. Moc se bavili a také se od sebe navzájem mnoho naučili. Jejich sešlostí se účastnili také další lidé, recitovali poezii a Federico zpíval.

Na těchto setkáních se objevil jeden velice zajímavý kádizan, protože psal a maloval: Rafael Alberti. Fede ho pozval na zahradu koleje. Šumění listů ve větvích topolu vytvářelo jedinečnou hudbu okamžiku. Federico recitoval své básně… Byly to chvíle kouzelné, nádherné, neopakovatelné.

 

 KATALÁNSKO

Dalí pozval Federica, aby strávil nějaký čas u něho v Katalánsku. Prožili spolu nezapomenutelné chvíle. Protože měli oba obrovskou představivost, moc si užívali všechno, co dělali: nesčetné chvíle na pláži, cestu lodí, setkání s lidmi z vesnice, rozhovory s Anou Maríou, Salvadorovou sestrou…

Ale museli se rozejít: Federico se vrátil do Granady a Salvador zůstal. Škoda, protože se bavili a hodně se spolu naučili.

 

 GRANADA

To léto bylo pro Federica smutné, neboť byl zamilovaný do Dalího a moc mu chyběl. Ale otevřela se nová dvířka: Federico a Salvador si dál hráli na dálku a psali si dopisy. Navíc každý z nich svým způsobem vyjadřoval spojení, které mezi nimi bylo. Dalí maloval a maloval a Federico mu napsal básně, které hovořily o lásce, lidské vřelosti a zálibách, které sdíleli.


SEVILA

Federico a jedna skupina přátel dostali skvělý nápad: sejít se v Sevile, aby si připomněli básníka Luise de Góngoru. Po dvě noci přednášeli jeho básně, díla dalších spisovatelů, vlastní básně…umíte si představit, že to byly úžasné chvíle, při nichž se básníci a publikum sjednocuje pomocí neviditelných vláken, která vytváří umění.

Psal se rok 1927. Byl to nezapomenutelný moment. Ti, kteří se tam sešli a hráli si s uměním, byli tak v souladu, že si začali říkat “Generace 27”.

Federico vydal “Cikánskou romanci”, knihu poezie inspirovanou tím, co prožil, když organizoval Concurso de Cante Jondo*, soutěž ve flamenkovém zpěvu. On sám namaloval titulní stranu. Měl takový úspěch, že začal být známý.

            Federico byl moc spokojený, že se jeho tvorba stala známou na mnoha místech a že se jí mohl živit, aniž by se musel změnit ve vážného člověka.  

Ale něco rozesmutňovalo jeho srdce: již dlouho neviděl Dalího a neshody mezi nimi byly neustálé: přestože je umění sbližovalo, vzdálenost mezi nimi se neustále zvětšovala. Jistě to bylo proto, že se dlouho neviděli a protože Buñuel dělal všechno možné, aby se znepřátelili. Buñuel záviděl přátelství, jež ho spojovalo s Dalím. A tak začal Federica kritizovat, aby jej Dalí začal nesnášet. A, samozřejmě, čím víc to dělal, tím víc se jeho tvář podobala smažené rybě.

A tak si Federico pomyslel, že by mu prospělo změnit vzduch a cestovat. Vždycky chtěl vyrazit ze Španělska a poznat to nejmodernější umění. Rozhodl se, že pojede do New Yorku, města, kde bylo nejvíce průkopníků na světě. Rodičům připadal tak smutný, že mu řekli, že mu pomohou cestu uskutečnit. Sbalil si tedy kufry, rozloučil se s rodinou a přáteli a odjel.


NEW YORK

Federico byl ohromen městem, jeho mrakodrapy, nespočtem ras, které tam žily, rychlostí a hlukem aut, zářivými reklamami, letadly… Ale začal mít problémy. Nebyl tam tak známý, jak si myslel, nemohl přednášet, ani hrát divadlo: to nejdůležitější v New Yorku nebyli přátelé, ale peníze.

Šel na burzu ve Wall Street, kde se hrálo jen na vydělávání peněz. Podívaná to byla uchvacující, zběsilá a krutá: neklid, křik, hádky, chladné osoby třesoucí se při počítání bankovek… Federico začal slábnout. Takové odlidštění mu ubíralo na vitalitě.

Jelikož neuměl anglicky, na sešlostech, kterých se účastnil, komunikoval zpěvem svých písní. Fascinovali ho černoši, jejich hudba, její něžnost a krása. Spatřit je tančit bylo tak nádherné jako vidět měsíc, kterak z moře vychází*. Jejich písně mu připomínali Cante Jondo, a když viděl, že černoši byli velmi chudí, vzpomněl si na cikány.

Nakonec si opět sbalil kufry a vydal se na Kubu. Tam poznal, proč mu New York bral chuť do života.

 

 

KUBA

            Příjezd na Kubu byl pro Federica největším překvapením: tolik mu připomínala Andalúzii! – ale s více černochy, živější a uvolněnější.

            Okouzlení, které cítil, bylo vzájemné: Kubánci obdivovali ty, kteří si hráli se slovy, stejně, jako v New Yorku zbožňovali ty, kteří si hráli s penězi.

            Federico byl básníkem i trubadúrem. Zpíval, recitoval, přednášel. Bavil se krásou: smál se, flámoval po nocích, a, jak by ne, propadl závislosti na černošské hudbě. A přirozeně psal a psal. Hraní s poezií bylo jeho potřebou: když byl smutný, psal, a teď, když byl šťasný, taky!

 

 

NÁVRAT DO ŠPANĚLSKA

             Federico natočil s la Argentinitou* desku. Zpívala písně, které ji Federico naučil, a on hrál na piano. To, co Federico zpívával jako dítě se svými přáteli ve Fuente Vaqueros, teď poslouchali ve všech domácnostech. Byl to obrovský úspěch.

 Když byly volby, vyhráli zastánci republiky. Začala vznikat spousta škol, aby se chudí lidé mohli naučit číst a psát.

Federico uspořádat geniální hru: divadlo La Barraca. Se studenty předváděli ta nejlepší dramata po všech koutech Španělska. Všichni lidé se mohly přijít podívat včetně těch, kteří ještě nikdy v životě v divadle nebyli a neuměli číst ani psát. Se svým mobilním divadlem mohli přijet hrát i do té nejzapadlejší vesničky.

            Začali vozit Barracu po mnoha místech. Většinou si publikum cenilo této příležitosti se divadlem poučit a pobavit zároveň.

Přátelé vymýšleli nové zábavy a scházeli se, aby se jim mohli věnovat společně. Zkrátka sen proměněný ve skutečnost!

 Když jste populární, můžete mít také mnoho nepřátel. Proto, když se v novinách psalo o Barrace, někteří zapšklouni hledali jakoukoli příležitost ke kritice.


ARGENTINA

            Federico dostal příležitost jet do Argentiny. Měl tam takový úspěch, potlesky byly tak vřelé, publikum tak nadšené, že v jednom divadle Federico prožil svou triumfální noc. Něco takového se nikdy nestalo žádnému španělskému spisovateli.

            Zdravili ho na ulici, zvali ho přednášet na obrovská místa přeplněná lidmi. A Federico si hrál a hrál: mluvil, recitoval, zpíval. Vydělal tam spoustu peněz. Tolik, že je mohl poslat svým rodičům, kteří už byli staří. A co na tom bylo nejlepší, nemusel kvůli tomu zapomenout na dítě ve svém nitru. Federico byl přirozený. Občas byl nesmělý, jindy byl v centru pozornosti, přecházel ve chvíli od radosti ke smutku a naopak. A bavil se psaním o tom, co chtěl. Tvořil umění, které přimělo přemýšlet a bylo pro všechny. Pro elegantně oblečené lidi ve vysokém postavení. A také pro ty s plátěnými botami, kteří neuměli číst.


VÁLKA A SMRT

Když se Federico vrátil do Madridu, zjistil, že napětí vzrůstá. Bylo těžké shodnout se: někteří chtěli změnit všechno a jiní chtěli, aby se věci tolik neměnily. Těmto skupinám se říkalo “dvě Španělska”.

Federico psal čím dál víc her, aby si lidé uvědomili vše, co ubližuje a vzbuzuje smutek.

Se stupňujícím se násilím by mohla začít válka… Kdyby se mělo stát tohle, chtěl být s rodinou. Tak se rozloučil se svými přáteli a odjel do Granady.

             Ale v Granadě byla hrozná atmosféra. A začala válka. Psal se 18. červenec 1936. Jedna skupina vojáků byla rozhodnuta, že bude po jejich a že skoncují s republikou a demokracií. I kdyby měli zabít mnoho lidí, udělají to.

             Zapšklouni chtěli Federica zabít. Záviděli mu, opovrhovali jím a hlavně se ho velice báli. Věděli, že Federico je svým psaním mnohem mocnější než všechny pistole všech zapšklounů na celém světě. Přátelé ho přesvědčili, aby se schoval. Jenže ho našli: jednoho odpoledne přišla spousta policistů a četníků a obklíčili dům, kde se Federico ukrýval. To byla pěkná hloupost, když neuměl běhat! Vyvedli ho spoutaného z domu a odvezli do vězení. Byl k smrti vyděšený, třásl se a plakal. Chudák Federico!

Přátelé se ho snažili zachránit, ale nemohli. A tak jednoho dne velmi brzy zrána Federico pociťoval velký klid. Tolikrát hrál o smrti, napsal toho o ní tolik, že se jí teď už nebál.

Poblíž jedné vesnice, které říkají Víznar*, u jednoho olivovníku a za svitu měsíce zapšklouni splnili svůj cíl: zabili našeho Federica.

            Umíte si představit lítost, jakou cítili, když se o Federicově smrti dozvěděla rodina a přátelé, které měl všude po světe. Podobnou jako teď my.


NAVŽDY FEDERICO

Kdo vyhrál válku? Nikdo. Ve válce prohrávají všichni. Nejdřív triumfují ti, kteří lépe používají násilí a dosáhnou toho, že se dělá to, co chtějí oni. Jenže tohle nemůže trvat věčně. A navíc, také prohrávají, protože, jelikož používají tolik síly, jsou čím dál surovější a někteří z nich se změní v zapšklouny. Dopovězme si konec Federicova příběhu.

 Jeho přátelé mu tajně věnovali básně, aby ten smutek unesli. A jakmile mohli, vydávali Federicovy knihy, jež byly zakázané, a také ty, které měl ještě schované v šuplíku. Ve světě se hned začaly uvádět jeho dramata. Od té doby hrají všude jeho divadelní hry, zpívají jeho písně a recitují básně. Děti je čtou ve školách stejně jako dnes my.

 S Federicem se učíme, že je možné mít přátele, kteří jsou mrtví. Proto, vždycky, když si někdo hraje s jeho uměním, Federicova podstata je znovu ve vzduchu.

A tak, až vám bude někdy chybět, víte, že díky jeho dílu ho můžete přivolat, aby byl přítomen, můžete téměř slyšet jeho hlas, jeho smích i pláč. Uvidíte, jak se smutek přemění. A jestli to nebude stačit, můžete vytvořit vlastní dílo. Určitě vám přibude mnoho přátel.


 

KONEC


* [bakeros]

* mužské jméno Francisco [franθisko]

* ženské jméno Concha [konča]

* [rrinkonθijo], v překladu kouteček, růžek (místo), vždy sedávali ve stejném rohu jednoho baru

* [mačado]

* [faja]

* Pro takové lidi používali Lorca a jeho přátelé výraz putrefacto [putrefakto] – shnilý, prohnilý, v rozkladu, což naznačuje neschopnost dále se vyvíjet. Putrefactos uzavřeli své srdce, už jej nikdy neotevřou a nenávidí a škodí těm, kteří se o to pokusí.

* [bejo]

* pozn. překl.

* [tenaθas]

* [karakul]

* [konkurso de kante chondo]

* v originále:como ver salir la luna en el mar

* la Argentinita [archentynyta]

* [viθnar]

A %d blogueros les gusta esto: